Dříve nebo později nastanou chvíle, kdy si člověk položí otázku, zda-li jde v "umění možného" více o pragmatismus nebo o ideály. Odpověď na ní pak předurčuje chování jedince v dalších etapach svého života. Idealismus poskytuje snadnou cestu k tomu, abychom si vytvořili ideální svět, když už ne ve skutečnosti, tak alespoň ve svých představách. Naproti tomu pragmatismus vychází z praktických kroků, které vedou k efektivnímu dosažení vytyčeného cíle.

Dle mého názoru, je vhodná rozumná syntéza obou směrů. Idealismus sám o sobě může být inspirací, která formuje myšlení těch, kteří jsou ochotni ideály následovat. Avšak následování ideálů znamená jít za svým cílem a tedy podnikat praktické kroky k jejich dosažení - tzn. pragmatismus. Mohlo by se říct, že ideály implikují praxi, ale nikoliv naopak. Když někdo ulpí jen na jednom z těchto filosofických směrů, obvykle to vede k neúspěchu. Vždyť co jiného nám může být oporou, než naše ideály, když selže pragmatismus a co jiného nás může přenést přes neúspěch myšlenek, než praktické kroky?

V konečném důsledku jsou ideály velice praktické, proč je tedy nemít... Konec konců, všechny doposud žijící politické strany těží z množiny ideálů, neboli ideologie. Strana, jejiž výsledníce ideového vektoru je nulová (strany středové), je odsouzena k zániku. Občan se v těchto stranách nemůže vyznat a ostatně - nelze mu to mít ani za zlé, neboť se v nich nevyznají ani jejich představitelé.

Pravice například usiluje o maximální svobodu jedince a minimální stát. Respekt k člověku, důvěra v jeho schopnosti, solidarita s potřebnými, to jsou hodnoty na pravé straně ideové barikády. Protiváhu jim bude (bohužel) vždy dělat "filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti."

Shrnuto a podtrženo, politika je věcí obojího, ideály vytvářejí neochvějný skelet, archimedovský pevný bod, skrze něhož můžeme pragmaticky "hýbat světem" a měnit jej v místo o trochu lepší, než jaké nám zde bylo zanecháno...