Přepis eseje v rámci předmětu VB000 na zadané téma (uvedeno v nadpisu).

Touha člověka stvořit něco, co bude živé, myslící a rozumné pramení snad od počátku samotného lidství. Důvody mohou být různé. Někoho láká představa stvořitele, druhý pak nemusí nalézat v lidské společnosti vhodného partnera k diskusím. Tak jako tak, obě skupiny lidí fascinuje něco, co dnes nazýváme umělou inteligencí.

Klademe-li si otázku, je-li vůbec v našich silách stvořit umělé myšlení, musíme se ptát, co je to myšlení přirozené. Nad tímto problémem si lámal hlavu nejeden filosof. Descartés věřil, že myšlení je dar a důkaz Boží existence, výsada člověka. Jakkoliv si vytyčil cíl pochybovat na počátku o všem, dvě věci zjistil záhy a to bezpečně: myslí právě proto, že je a že existuje kontinuum, které garantuje Bůh - odtud jeho slavné "Cogito, ergo sum." Když přeneseme tuto otázku na stroj a zeptáme se: ,,Můžeme stvořit myšlení?", je odpověď velmi nejistá. S umělou inteligencí tomu není jinak.

Kdybychom chtěli stvořit myšlení, museli bychom nejprve říct co to je. Zde však narážíme na chladnost matematiků - pilíře současné informatické vědy. Budeme-li brát umělou inteligenci jako soubor funkcí a proměnných, implementované člověkem, můžeme jednoduše říct: ano, toto je umělá inteligence. Vskutku je umělá, neboť v žádném případě není přirozená. Srovnávat současnou UI s inteligencí lidskou je jako srovnávat nedokonalý kruh s dokonalým v platónově světě idejí.  Nejenže je umělá inteligence omezená prostředím, do kterého je zanesena, tedy primitivního světa jedniček a nul, ale je také omezena faktorem lidského myšlení. Trochu to připomíná snahu o vytvoření ,,umělého vesmíru". Nemůžeme suplovat něco, čemu nerozumíme, přičemž abychom tomu porozuměli, musíme použít nástroj, který je předmětem zkoumání. Ptáme-li se tedy, zda-li počítače budou myslet, musíme  si položit otázku, zda-li naše mysl je schopná pochopit naší mysl. Tady jsme ovšem ve slepé uličce. Můžeme popsat pochody v mozku, ale nikdy nemůžeme zanést do binárního světa jeho podstatu.

Rozdíl mezi mozkem a sebevýkonějším procesorem je zřejmý. Mozek je limitován svým potenciálem, nicméně jeho elektrochemický ráz mu dává poněkud větší možnosti, než suché implementaci matematického modelu. Počítač jako takový je svým způsobem deterministický stoj: pracuje s omezenou sadou vstupních hodnot, které po zpracování poskytuje jako hodnoty výstupní. Mozek je jiný. Mozek ze své chemické podstaty není deterministický. Kvantové mechanismy vytvářejí tolik neurčitých stavů, že je můžeme s určitou nadsázkou nazvat božím generátorem náhodných čísel, jakkoliv se o čísla nejedná - leda tak čísla pravděpodobnostní. Právě tato skutečnost odsuzuje umělou inteligenci k opravdu nepovedené maketě inteligence lidské. Jsou zde sice pokusy popsat lépe problematiku z exaktního hlediska (moc hezky o tomto problému pojednává Fritjof Capra ve své Tkáni života), jako je například fuzzy logika, ale pořád se jedná o matematickou teorii, jejiž největší předností - přesnost - zde vystupuje jako největší nedostatek.

Umělé myšlení nemůže být exaktní. Umělé myšlení je nepřesné, které však musí být subjektivním hodnocením označené jako projev inteligence. Takový to uměle myslící počítač by si například měl uvědomovat příčiny a důsledky, vlastní existenci, schopnost vytvářet si názory a stanoviska na základě empirických poznatků, ale zároveň by měl mít schopnost zobecňování atp. Otázkou by pak bylo, zda-li by takto umělé myšlení dokázalo komponovat, ku příkladu, klasickou hudbu. Mnoho lidí, včetně mě samotného, věří, že klasická hudba je jedním z vrcholných projevů lidského myšlení. Snoubí se zde cílevědomost, vzdělání, matematika, zkušenost a city. A ejhle, city! Umělá ,,duše" musí umět cítit. Vždyť každý úsudek v sobě musí nést i cit. Důkazy matematických tvrzení by se bez citu neobešly, bez citů by nevznikly přenádherné (subjektivní názor - přiznávám) nokturna od Chopina atp.

Možná největším problémem je, že o její vytvoření usilují lidé, pro které je exaktnost stejné dogma, jako Písmo svaté pro středověkou inkvizici. Když nepřipustíme onen fakt, že inteligence tkví v nahodilém úsudku, který společenským konsenzem přijmeme jako inteligentní, pak nemá cenu pokračovat dál. Pro mě je lidská inteligence natolik vyhraněnou záležitostí, že pokusům o její napodobení se s radostí pousmívám (ačkoliv každá zkušenost je krokem vpřed).

Obecně jsem přesvědčen o tom, že nemá smysl vytvářet něco, co už bylo vytvořeno. Já, povahou konzervativní člověk, v tom jednoduše nevidím přínos. Tím by spíš bylo vylepšováni inteligence přirozené. Proč se snažit vymýšlet nedokonalé napodobeniny, když se mezi námi pohybují lidé arogantní a inteligenčně (ve smyslu standardním i lidském) nevyzrálí. Chceme si snad dokázat, že jsme nedokonalí a umělá inteligence má být naše vrcholné - dokonalé - dílo? Já si to nemyslím. Nicméně chápu úsilí těchto lidí a nestavím se proti němu. Cílem mé práce ostatně bylo subjektivně odpovědět na tak složitou otázku a za žádných okolností si nenárokuji monopol na pravdu.

Třeba se mýlím, třeba také ne... Umět se zmýlit i to je součást přirozené inteligence...