Když jsem v deštivou sobotu procházel kolem stánku s novinami, neodolal jsem pokušení koupit si jeden výtisk místního periodika. Po přečtení titulního článku následovaly tři fáze, kterými jsem postupně procházel a musím říct, že jsem ve výsledku spokojený. Proč tomu tak je a jaké fáze že to byly rozvedu v následujích řádcích...

První fáze by se dala charakterizovat jako zklamání, možná i zlost. Zklamání z toho, jakou mocí média disponují a jak málo odpovědnosti z ní (některá) média vyvozují. Strážci demokracie a zprostředkovatelé veřejné informovanosti by zcela jistě měli sledovat především korektnost a profesionalitu, následovanou čteností, stejně tak, jako je důležitá profesionalita a nestrannost soudů, coby autority demokratického státu. Zlost jsem pak cítil z marnosti. Jakákoliv obrana je nemyslitelná a nepřichází v úvahu: soudí-li neprofesionální tisk, pak spíše než o proces objektivního informování široké veřejnosti jde o Proces Kafkův. Stokrát opakovaná lež se stává široce přijímanou pravdou. Můžete napsat například "není pravda že krtečka nemám rád" a dočtete se "...krtečka nemám rád".

Netrvalo dlouho a nastoupila fáze sebekritická. Uvědomil jsem si, že za onen článek si můžu především já sám, protože jsem nešťastnou a hloupou formulací poskytl munici někomu, kdo si rád zastřílí, má-li čím. To ostatně nemohu mít autorce článku za zlé, každý má své záliby a pokud mu poskytují jistý druh uspokojení, nechť je provozuje i nadále. Lidé angažování v politice mají navíc terč hodně velký a tak i nepříliš zdatný střelec má vysokou pravděpodobnost, že terč zasáhne. Tu a tam do něj nějaký projektil jednoduše zasviští.

Poslední fázi představuje uvolnění a vděčnost. Člověk se jednak smíří s vlastní blbostí a poté si uvědomí, jaké štěstí ho potkalo, že může žít právě v této svobodné době. Jen stěží si mohu představit následky, jaké by měl můj výrok pronesený před rokem 1989. V lepším případě bych byl se vší důkladností uklizený někde za katrem, v horším případě by byli pronásledováni i mí rodiče nebo, ještě hůře, má žena a děti. Toto pronásledování by navíc bylo zastřešeno státní autoritou, což je pro mě nepředstavitelná situace. Smířím se proto s faktem, že díl této "práce" převzal soukromý tisk a večer budu usínat s dobrým pocitem, že náš stát je skutečně demokratický a lidé v něm svobodní...

P.S.: Krtečka mám opravdu rád :)